Znáte ten pocit, když sedíte v čekárně u zubaře, v ruce žmouláte kartičku pojišťovny a snažíte se tvářit, že se vůbec nebojíte dnešní kontroly? Vzduch voní tím typickým mixem dezinfekce a vy v duchu slibujete všem svatým, že od zítřka začnete používat mezizubní kartáčky. Opravdu. Každý den. Když jsme byli malí, zubaři praha 4 byli nepřátelé. Někdo, kdo nás nutil otevřít pusu, když jsme chtěli brečet, a kdo nám pak za odměnu dal nálepku, která stejně nikdy pořádně nelepila. Jenže s dospělostí se tenhle vztah transformuje. Najednou už to není o strachu z bolesti, ale o strachu z účtu, nebo ještě hůř.
O strachu, že o ten svůj úsměv prostě přijdeme. Zubař se stává vaším nejlepším přítelem, kterého sice nenávidíte navštěvovat, ale nedáte na něj dopustit, protože víte, že jen on vás dokáže zbavit té pulzující hrůzy, co vám nedá spát. Fascinuje mě ta preciznost. Každá plomba je vlastně jakési dílo, které musí vydržet tlaky, o kterých se nám ani nezdá. A když pak z křesla vstanete, jazykem neustále přejíždíte to nové místo a zkoumáte, jestli tam něco nepřebývá. Ten pocit úlevy, když pak venku poprvé nasajete studený vzduch a zub nezareaguje, je k nezaplacení.
Člověk si až v té čekárně uvědomí, jak moc jsou naše zuby spojené s naším sociálním životem. Beze slov o nás vypovídají, jak se o sebe staráme, co jíme a jak často se smějeme. Zubař je velice důležitý, i když si to kolikrát nemyslíme a nadáváme na něj. Takže i když se mi tam nikdy nechce, vím, že až ty dveře ordinace příště zaklapnou, vyjdu ven o něco lehčí. Možná o pár tisíc v peněžence, ale o sto procent jistější v tom, že se můžu na svět zase pořádně usmát. A hlavně vím, že díky zubaři budu mít zuby vždycky v pořádku. A nebudu se za ně muset stydět. A pokud máte zubaře, ke kterému se nebojíte chodit, máte o starost míň a dá se říct, že máte i vyhráno.